Vyst\u0159\u00eddal jsem mnoho zam\u011bstn\u00e1n\u00ed, ale na jedno m\u00e1m opravdu ty nejlep\u0161\u00ed vzpom\u00ednky. Bylo mi osmn\u00e1ct let a j\u00e1 nastoupil jako d\u011bln\u00edk do st\u00e1\u010d\u00edrny lihovin v nejmenovan\u00e9 tov\u00e1rn\u011b. Martin\u011b, m\u00e9 spolupracovnici, bylo v t\u00e9 dob\u011b 25 let.<\/p>\n
Ten den se st\u00e1\u010dela broskvov\u00e1 vodka a na tv\u00e1\u0159\u00edch cel\u00e9 na\u0161\u00ed party byla vid\u011bt m\u00edrn\u00e1 opilost. Na konci sm\u011bny jsem byl tak\u00e9 v n\u00e1lad\u011b a jeliko\u017e byl ve st\u00e1\u010d\u00edrn\u011b z\u00e1kaz kou\u0159en\u00ed, byla k t\u011bmto \u00fa\u010del\u016fm z\u0159\u00edzena miniaturn\u00ed m\u00edstn\u016fstka, kde se vt\u011bsnali sotva t\u0159i lid\u00e9. S cigaretou v \u00fastech jsem tam zam\u00ed\u0159il na rauchpauzu. Martina tam post\u00e1vala a kdy\u017e jsem ve\u0161el, zrovna t\u00edpala cigaretu. „D\u00e1\u0161 si se mnou je\u0161t\u011b jednu?“ zeptal jsem se. „Hm…, linka stejn\u011b stoj\u00ed…,“ odpov\u011bd\u011bla. „Kdybys v\u011bd\u011bla, holka,“ \u0159\u00edk\u00e1m si v duchu, „\u017ee stoj\u00ed nejenom linka, ale i mnoho zaj\u00edmav\u011bj\u0161\u00edch v\u011bc\u00ed.“ Nahlas jsem v\u0161ak ne\u0159ekl nic. Dokonce jsem se p\u0159ed n\u00ed trochu styd\u011bl a c\u00edtil n\u011bco jako by tr\u00e9mu. Martina byla opravdu moc kr\u00e1sn\u00e1, fraje\u0159i se kolem n\u00ed jen to\u010dili, a tak jsem si ned\u011blal velk\u00e9 iluze na \u00fasp\u011bch. St\u00e1li jsme tam proti sob\u011b a m\u011b v t\u00e9 chv\u00edli v\u016fbec nenapadlo co \u0159\u00edct. „Bu\u010f te\u010f, a nebo nikdy,“ \u0159ekl jsem si.<\/p>\n
Ud\u011blal jsem krok k n\u00ed, rukama ji chytil kolem pasu a p\u0159itiskl na sebe. Ml\u010dky jsme si koukali do o\u010d\u00ed, na\u0161e rty se pomalu p\u0159ibli\u017eovaly, a\u017e se nakonec spojily ve v\u00e1\u0161niv\u00e9 a divok\u00e9 l\u00edb\u00e1n\u00ed. „Miluju t\u011b,“ \u0161eptal jsem j\u00ed, kdy\u017e jsem vzal mezi rty u\u0161n\u00ed lal\u016f\u010dek a jazykem si s n\u00edm pohr\u00e1val. „U\u017e d\u00e1vno se mi l\u00edb\u00ed\u0161,“ odpov\u011bd\u011bla. Jezdil jsem j\u00ed jazykem po cel\u00e9m tom kr\u00e1sn\u00e9m drobounk\u00e9m ou\u0161ku a ob\u010das jsem j\u00ed zajel i dovnit\u0159. Nikdy bych nev\u011b\u0159il, co to s holkou dok\u00e1\u017ee ud\u011blat. To se snad ani ned\u00e1 popsat. M\u011bla tak neuv\u011b\u0159iteln\u011b citliv\u00e1 ou\u0161ka, \u017ee se bl\u00ed\u017eila k vrcholu. „U\u017e jsem \u00fapln\u011b vlhk\u00e1, j\u00e1 se snad ud\u011bl\u00e1m,“ \u0159ekla mn\u011b tak vzru\u0161en\u00fdm hlasem, \u017ee jsem z toho byl \u00fapln\u011b vedle. V tom jsme si uv\u011bdomili, \u017ee se linka znovu rozjela a my nejsme tam, kde m\u00e1me b\u00fdt. „Man\u017eel je v Chomutov\u011b,“ \u0159ekla, kdy\u017e se sp\u011b\u0161n\u011b upravovala. „Doprovod\u00ed\u0161 m\u011b dom\u016f…!“ Zn\u011blo to jako rozkaz ne\u017e jako ot\u00e1zka a rozkazy – ty by se p\u0159eci m\u011bly plnit. Neprotestoval jsem ani j\u00e1, ani m\u016fj brigad\u00fdr v d\u017e\u00edn\u00e1ch.<\/p>\n\n\n