Kone\u010dn\u011b klid. Byl to dnes hrozn\u00fd den, nem\u011bl jsem ani chv\u00edli, kdy bych si mohl vydechnout. Ostatn\u011b za t\u011bch p\u011bt let, co jsem v na\u0161em mal\u00e9m m\u011bste\u010dku stal starostou jsem si chvil klidu moc neza\u017eil. Nyn\u00ed je v\u0161ak ji\u017e v cel\u00e9 radnici klid. <\/p>\n
Sedl jsem si do k\u0159esla a chystal se zapo\u010d\u00edt ob\u0159ad nacp\u00e1v\u00e1n\u00ed d\u00fdmky, kdy\u017e tu se ozvalo zaklep\u00e1n\u00ed. Kdo to u v\u0161ech v\u0161udy zase.. „D\u00e1le.“ Dve\u0159e se otev\u0159ely a vstoupila pan\u00ed Magda, statn\u00e1 p\u011btapades\u00e1tilet\u00e1 \u017eena, kter\u00e1 se star\u00e1 chod dom\u00e1cnosti a \u0159\u00edd\u00ed ve\u0161ker\u00e9 slu\u017eebnictvo. Vypadala velice rozzloben\u011b. „Tak copak se d\u011bje?“ „Nezlobte se \u017ee V\u00e1s ru\u0161\u00edm milostpane, ale je zde takov\u00e1 ud\u00e1lost…“ „Jak\u00e1?“ „No, p\u0159edev\u010d\u00edrem jsem ve\u010der p\u0159istihla tu novou slu\u017eti\u010dku, Marii, jak si… no jak si hraje rukama dole v rozkroku. To v\u00edte, \u017ee jsem j\u00ed za to po\u0159\u00e1dn\u011b zmastila prutem zadnici, ale dnes…“ „Co dnes, zase?“ „Ano.“ „Asi jste j\u00ed nenandala dost.<\/p>\n
B\u011b\u017ete a se\u0159e\u017ete j\u00ed, aby si t\u00fdden nesedla. Pak se odnau\u010d\u00ed d\u011blat co nem\u00e1. Co je to za po\u0159\u00e1dek, v\u017edy\u0165 j\u00ed snad je\u0161t\u011b nen\u00ed ani \u0161estn\u00e1ct!“ „I to j\u00e1 bych ud\u011blala. Jenom\u017ee ona p\u0159i tom nebyla dnes sama.“ „Ale ale, no jen pov\u00eddejte.“ „Ony byly dv\u011b a d\u011blali si, p\u00e1n promine, „ty v\u011bci“ navz\u00e1jem.“ „A kdopak byla ta druh\u00e1?“ „Sle\u010dna J\u016flinka.“ No to snad ne!! J\u016flie! Sirotek, kter\u00e9ho jsem si vzal k sob\u011b na vychov\u00e1n\u00ed a m\u00e1m ji jak svou dceru! Ta se hezky vybarvila. Pros\u00edm, sle\u010dn\u011b je tak\u00e9 \u0161estn\u00e1ct a.. No ale j\u00e1 j\u00ed to spo\u010d\u00edt\u00e1m! Oboum! Vezmu je dol\u016f do trestnice a zmaluju jim zadky, \u017ee na to do smrti nezapomenou! Vy\u0161leh\u00e1m jim metlou ta jejich ne\u0159estn\u00e1 t\u011bla a\u017e… Metla! V\u017edy\u0165 ona tam ji\u017e \u017e\u00e1dn\u00e1 nen\u00ed. V\u010dera jsem nechal zmrskat peka\u0159ovu posluhova\u010dku za ty housky a bi\u0159ic p\u0159itom rozl\u00e1mal posledn\u00ed. Musil to bit\u00ed dokon\u010dit prutem. A j\u00e1 jsem nov\u00e9 metly zapomn\u011bl objednat. Asi st\u00e1rnu. „Kde jsou nyn\u00ed?“ „Sle\u010dinku jsem si dovolila zamknout v jej\u00edm pokoji a tu malou jsem str\u010dila do komory.“ „P\u0159ive\u010fte mi je ob\u011b sem!“ Kdy\u017e se za Magdou zav\u0159ely dve\u0159e vstal jsem a z vedlej\u0161\u00ed lo\u017enice si p\u0159inesl r\u00e1kosku. Je zcela nov\u00e1, je\u0161t\u011b jsem j\u00ed nepou\u017eil. Dnes bude m\u00edt hody! Nasek\u00e1m jim zde.<\/p>\n
\u0160vihnul jsem r\u00e1kosovou h\u016flkou do vzduchu. Jen to zahv\u00edzdalo. Jsem zv\u011bdav, jak\u00fd bude m\u00edt \u00fa\u010dinek. Dostal jsem j\u00ed darem od sv\u00e9ho p\u0159\u00edtele, \u0159editele zdej\u0161\u00ed \u0161koly. Kdy\u017e minul\u00fd t\u00fdden p\u0159i\u0161el na n\u00e1v\u0161t\u011bvu, le\u017eela na stole m\u00e1 star\u00e1 bambusov\u00e1 ty\u010dka, nebo\u0165 jsem chv\u00edli p\u0159ed t\u00edm vypl\u00e1cel kuchti\u010dku za to rozbit\u00e9 n\u00e1dob\u00ed. Hned si bambusky pov\u0161iml a zavedli jsme rozpravu o t\u011blesn\u00fdch trestech. Vypr\u00e1v\u011bl, \u017ee trest\u00e1-li sv\u00e9 \u017ea\u010dky r\u00e1koskou, neu\u017e\u00edv\u00e1 h\u016flky bambusov\u00e9, n\u00fdbr\u017e ze \u0161pan\u011blsk\u00e9ho r\u00e1kosu. Jsou pr\u00fd mnohem \u00fa\u010dinn\u011bj\u0161\u00ed a prob\u011bhne-li v\u00fdprask na siln\u011b vy\u0161pulenou a vypjatou zadni\u010dku, mohou pak b\u00fdt jeho stopy znateln\u00e9 i po deseti dnech. No, jsem zv\u011bdav. R\u00e1koska je dlouh\u00e1 p\u0159ez metr, cel\u00e1 hladk\u00e1, rovn\u00e1, se zahnutou rukojet\u00ed. P\u0159esto \u017ee je tlust\u00e1 jak mal\u00ed\u010dek, je tak pru\u017en\u00e1, \u017ee se jej\u00ed konce daj\u00ed ohnout a\u017e k sob\u011b. Za dve\u0159mi se ozvalo \u0161oup\u00e1n\u00ed nohou a pak n\u011bkdo zaklepal. Polo\u017eil jsem r\u00e1kosku na kraj psac\u00edho stolu a usadil se pohodln\u011b do k\u0159esla. „Vstupte.“ Magda p\u0159ed sebou vstrkala do m\u00edstnosti ob\u011b d\u00edvky a po m\u00e9m svolen\u00ed ode\u0161la. Dve\u0159e se za n\u00ed zav\u0159ely. Nezd\u00e1rnice st\u00e1ly p\u0159edemnou, hlavi\u010dky sklopeny. J\u016flie ti\u0161e poplak\u00e1vala. „Dozv\u011bd\u011bl jsem se na V\u00e1s p\u011bkn\u00e9 v\u011bci. Fuj. Nestydy!“<\/p>\n
J\u016flinka za\u010dala bre\u010det hlasit\u011bji: „Str\u00fd\u010dku, pros\u00edm, odpus\u0165 mi, j\u00e1 u\u017e to nikdy..“ „Ml\u010d! A nebre\u010d, za chv\u00edli k tomu bude\u0161 m\u00edt lep\u0161\u00ed d\u016fvod, a\u017e se ti r\u00e1koska zakousne do zadnice!“ „Str\u00fd\u010dku, pros\u00edm…“ „Ticho!“ Obr\u00e1til jsem se ke slu\u017ece: „Ty jsi ty neslu\u0161n\u00e9 v\u011bci ji\u017e d\u011blala p\u0159edev\u010d\u00edrem. Je to pravda?“ „Ano pros\u00edm, ale j\u00e1 u\u017e nebudu…“ „A byla jsi za to potrest\u00e1na.“ „Ano pros\u00edm.“ „Jak?“ „Byla jsem bita.“ „\u010c\u00edm?“ „Proutkem“ „Na zadnici?“ „Ano“ „Na holou?“ D\u00edvenka z\u010dervenala. „To ne! P\u0159es spodn\u00ed kalhoty.“ „A kolik?“ „Patn\u00e1ct pros\u00edm.“ „Bolelo to?“ „No j\u00e9je! A jak!“ „Asi ne dost. Pod\u00edv\u00e1me se. Oto\u010d se a vysvle\u010d si \u0161aty.“ „Ale to…“ „Bude to!?!“<\/p>\n
Poslechla. Byla to hezounk\u00e1 d\u00edvka, trochu je\u0161t\u011b d\u011bcko. P\u011bkn\u00e9 d\u011bcko, kdy\u017e d\u011bl\u00e1 takov\u00e9 v\u011bci! Oto\u010dila se a vysoukala si pomalu \u0161aty na z\u00e1da. „\u0158ekl jsem svl\u00e9knout! A i kombin\u00e9.“ Poslechla. Ko\u0161ilku m\u011bla zmuchlanou v \u0161irok\u00fdch plandav\u00fdch spo\u010f\u00e1rech. Jejich nohavi\u010dky kon\u010dily pod koleny a v nich mizely \u0161ed\u00e9 pun\u010do\u0161ky. Vstal jsem a do\u0161el a\u017e k n\u00ed. Vzal jsem j\u00ed ko\u0161ilku z rukou a upevnil ji nad pasem, aby nemohla spadnout a zakr\u00fdt ten kr\u00e1sn\u00fd v\u00fdhled. „Ruce na hlavu. Rychle!“ Potom jsem po\u010dal pomalu stahovat kalhotky dol\u016f. „Oh, ne, pros\u00edm, to ne…“ vyjekla a pokusila se ru\u010dkou br\u00e1nit. „Okam\u017eit\u011b dej ty ruce zp\u00e1tky nahoru a ml\u010d, nebo si mne nep\u0159ej! A ne! St\u00e1hni si ty spo\u010f\u00e1ry sama!“ Za\u010dala potichu natahovat mold\u00e1nky, ale ruce j\u00ed sjely o okraji kalhotek. Jak postupovala dol\u016f, prosv\u00edtala m\u00edsty ji\u017e hol\u00e1 k\u016f\u017ei\u010dka jej\u00ed prd\u00fdlky. Ji\u017e jsem se nemohl do\u010dkat… Kone\u010dn\u011b. Jako by se rozev\u0159ela opona a p\u0159ed m\u00fdmi zraky se zjevily dv\u011b n\u00e1dhern\u00e9, tuh\u00e9, malink\u00e9 polokouli\u010dky, studem pevn\u011b sta\u017een\u00e9 a sev\u0159en\u00e9 k sob\u011b. Kalhotky byly tak voln\u00e9, \u017ee spadly a\u017e ke kotn\u00edk\u016fm, tak\u017ee na sv\u011btle bo\u017e\u00edm se skv\u011blo cel\u00e9 to hol\u010di\u010d\u00ed pozad\u00ed ve sv\u00e9 nahot\u011b od pasu a\u017e do p\u016fli stehen. „Tak, a te\u010f se tady hezky ohni. A tu ko\u0161ilku p\u011bkn\u011b nahoru! Takhle bude\u0161 dr\u017eet. A a\u0165 se ani nehne\u0161!“ „J\u00e1, j\u00e1 se styd\u00edm…“ Pl\u00e1cnul jsem j\u00ed p\u0159ez ty dva tuh\u00e9 kope\u010dky masa jen to mlasklo. „Co, ty se styd\u00ed\u0161 a takov\u00e9 neslu\u0161nosti ses d\u011blat nestyd\u011bla?“ P\u0159ez malink\u00fd nap\u016fl je\u0161t\u011b d\u011btsk\u00fd, ji\u017e v\u0161ak hezounky zaoblen\u00fd zade\u010dek se j\u00ed t\u00e1hlo n\u011bkolik r\u016f\u017eov\u00fdch, lehce namodral\u00fdch pruh\u016f, stopy to po ned\u00e1vn\u00e9 v\u00fdplat\u011b. „Vid\u00edm, \u017ees dostala jen velice m\u00edrn\u011b a nevzala sis z toho \u017e\u00e1dn\u00e9 pou\u010den\u00ed. Dnes to naprav\u00edme, jen se t\u011b\u0161. Te\u010f hezky st\u016fj, ne\u017e na tebe p\u0159ijde \u0159ada a ne aby ses dovolila obl\u00e9ci ty kalhoty!“<\/p>\n
Posadil jsem se znovu do k\u0159esla. Vid\u011bl jsem jak J\u016flinka zd\u011b\u0161en\u011b pokradmu pokukuje po Maru\u0161\u010din\u00fdch jelitech. „Tak co ty nemravo, d\u00edv\u00e1\u0161 se jak vypad\u00e1 zadnice po v\u00fdprasku? A\u017e dnes skon\u010d\u00edme, bude ta tv\u00e1 vypadat mnohem \u017ealostn\u011bji! Poj\u010f sem!“ „Oh str\u00fd\u010dku, pros\u00edm, nebijte m\u011b, j\u00e1 u\u017e to nikdy neud\u011bl\u00e1m…“ „To douf\u00e1m. Ale aby sis l\u00e9pe zapamatovala, co slu\u0161n\u00e9 d\u00edvky ned\u011blaj\u00ed, mus\u00ed\u0161 si vytrp\u011bt sv\u016fj trest.“ „Ale j\u00e1 jsem nikdy je\u0161t\u011b nebyla bita…“ „To je pr\u00e1v\u011b ta chyba. M\u011bl jsem t\u011b za\u010d\u00edt \u0159ezat u\u017e d\u00e1vno. No, nikdy nen\u00ed pozd\u011b. Postav se sem p\u0159edeme!“ Mal\u00fdmi kr\u016f\u010dky se p\u0159ibl\u00ed\u017eila. „Bl\u00ed\u017e. Je\u0161t\u011b bl\u00ed\u017e. Tak. A narovnej se! Ruce hezky pod\u00e9l t\u011bla. Nohy k sob\u011b.“ St\u00e1la tam p\u0159edemnou, blon\u010fat\u00e9 vl\u00e1sky do cul\u00edk\u016f po stran\u00e1ch, z lehk\u00fdch \u0161ati\u010dek, v pase p\u0159ep\u00e1san\u00fdch, dole u kotn\u00edk\u016f vy\u010duhovaly krajkov\u00e9 konce nohavi\u010dek kalhotek, dopadaj\u00edc\u00ed a\u017e na jednoduch\u00e9 st\u0159ev\u00ed\u010dky. „Vyhr\u0148 si \u0161aty.“<\/p>\n
Pevn\u011b sev\u0159ela rty a poslechla. „No tak, je\u0161t\u011b v\u00fd\u0161, je\u0161t\u011b.“ Ru\u010dky, v kter\u00fdch dr\u017eela zmuchlan\u00e9 konce \u0161at\u016f si s nimi p\u0159itiskla k obli\u010deji a za\u010dala plakat. „\u0158ekl jsem, \u017ee na brekot m\u00e1\u0161 dost \u010dasu!“ Rovn\u00e9 semknut\u00e9 no\u017eky s hezk\u00fdmi pln\u00fdmi stehny obep\u00ednaly vypasovan\u00e9 spo\u010f\u00e1ry odzdola a\u017e nahoru. Stejn\u011b tak i ji\u017e hezky \u017eensky modelovan\u00e9 boky. Nem\u011bly poklopce a byly na n\u00ed tak vypjaty, \u017ee se pod nimi v\u0161e jasn\u011b r\u00fdsovalo. Kon\u010dily sv\u00e1z\u00e1ny tkanic\u00ed v pase. Nad nimi bylo je\u0161t\u011b vid\u011bt kus hol\u00e9ho b\u0159\u00ed\u0161ka s pup\u00edkem. Je to vlastn\u011b moc hezk\u00e9 d\u011bv\u010de. \u017de jsem si toho d\u0159\u00edve nev\u0161iml. Asi to bude t\u00edm, \u017ee jsem j\u00ed nevid\u011bl jako mladou sle\u010dnu ale jako sv\u00e9 d\u00edt\u011b. Ov\u0161em nyn\u00ed… Ji\u017e se t\u011b\u0161\u00edm, a\u017e si j\u00ed po\u0159adn\u011b prohl\u00e9dnu zcela vysvle\u010denou. V\u0161ak to bude je\u0161t\u011b dnes. „Ty nemravo, nestydo! Ty na sob\u011b nem\u00e1\u0161 krom t\u011bch kalhotek ji\u017e \u017e\u00e1dn\u00e9 pr\u00e1dlo! Ale to se zm\u011bn\u00ed. Odedne\u0161ka si t\u011b budu kontrolovat. Vezmu si t\u011b po\u0159\u00e1dn\u011b do ruky. A za\u010dne\u0161 nosit takov\u00e9 kalhotky jako Marie!“ „Tak za\u010dneme. Nejprve dostane\u0161 rukou, jen tak pro zah\u0159\u00e1t\u00ed.<\/p>\n
Polo\u017e se mi p\u0159ez kolena.“ „Str\u00fd\u010dku…“ „Sly\u0161ela jsi?“ Pomalu se ohla. Upravil jsem si j\u00ed trochu, aby zadni\u010dka byla hezky vy\u0161pulen\u00e1. P\u0159ek\u0159\u00ed\u017een\u00e9 nata\u017een\u00e9 no\u017eky se op\u00edraly o zem \u0161pi\u010dkami st\u0159ev\u00ed\u010dk\u016f, na druh\u00e1 stran\u011b se o ni op\u00edrala rukama. Je\u0161t\u011b jsem j\u00ed spadl\u00e9 \u0161aty trochu vykasal a\u017e do poloviny zad. Vypasovan\u00e9 kalhotky kr\u00e1sn\u011b modelovaly tu hezounkou macatou vy\u0161pulenou sed\u00fdnku. Pozdvihl jsem ruku a poprv\u00e9 j\u00ed plesknul. A hned na druhou p\u016flku. A znovu. Uc\u00edtil jsem jak k\u0159e\u010dovit\u011b st\u00e1hla ob\u011b p\u016flky k sob\u011b. Nov\u00e1 r\u00e1na. „Au au n\u00e9\u00e9\u00e9..“ Volnou rukou jsem uchopil okraj spo\u010f\u00e1r\u016f a pevn\u011b je vypjal, a\u017e se j\u00ed hluboce za\u0159\u00edzly do sp\u00e1ry mezi polokouli\u010dkami. „A\u00fa\u00fa\u00fa, to bol\u00ed…“ A te\u010f jsem j\u00ed za\u010dal teprve po\u0159\u00e1dn\u011b vypl\u00e1cet. Hezky celou dlan\u00ed. R\u00e1ny pleskaly tu po zadni\u010dce, tu po stehnech. Kroutila se, kopala no\u017ekami a prosila, \u017ee to moc bol\u00ed, abych j\u00ed odpustil, \u017ee u\u017e… Pokusila se rukou chr\u00e1nit. „D\u00e1\u0161 tu ruku pry\u010d! Honem! Tak to tedy ne. Pokra\u010dovat budeme hezky na holou.“ „Ne, ne pros\u00edm…“ Zajel jsem j\u00ed pod b\u0159icho a nahmatal konec tkani\u010dky. Potom jsem j\u00ed ty kalhotky st\u00e1hl hezky a\u017e ke kolen\u016fm. K\u016f\u017ei\u010dka na prd\u00fdlce byla ji\u017e trochu z\u010dervenal\u00e1. Mezi semknut\u00fdmi stehny byl vid\u011bt i kousek t\u00e9 jej\u00ed nemravn\u00e9… Potla\u010dil jsem nutk\u00e1n\u00ed dotknout se t\u011bch malink\u00fdch hol\u00fdch boch\u00e1nk\u016f a za\u010dal jsem pokra\u010dovat v p\u0159eru\u0161en\u00e9 v\u00fdplat\u011b. S plesk\u00e1n\u00edm ran se s novou intenzitu ozval i jej\u00ed pl\u00e1\u010d. Prdelka se pod mou dlan\u00ed mlela a z\u00edsk\u00e1vala hezky \u010dervenou barvu. Po chv\u00edli jsem p\u0159estal a poru\u010dil, aby se postavila. Poplak\u00e1vala a ut\u00edrala si slzi\u010dky, kter\u00e9 j\u00ed b\u011bhem toho bit\u00ed vytryskly z o\u010d\u00ed. „Tak, to byl teprve \u00favod“, \u0159ekl jsem, bera ze stolu p\u0159ipravenou r\u00e1kosku, „nyn\u00ed teprve ochutn\u00e1\u0161 prav\u00fd v\u00fdprask.<\/p>\n
Klekni si do k\u0159esla.“ Vyt\u0159e\u0161tila nev\u011b\u0159\u00edcn\u011b o\u010di strachem a s otev\u0159enou pusou na m\u011b chv\u00edli z\u00edrala. „Pros\u00edm, nebijte m\u011b ji\u017e, j\u00e1 m\u00e1m strach, to bol\u00ed…“ Bezeslova jsem jen po\u0161vihl r\u00e1koskou vzduchem a uk\u00e1zal na k\u0159eslo. Klekla si do n\u011bj. „Ohni se, lokty na op\u011bradlo. T\u00e1k. Hlavu na ruce. A vystr\u010d po\u0159\u00e1dn\u011b tu zadnici!“ Znovu jsem j\u00ed vykasal \u0161aty a rukou j\u00ed stla\u010dil v pase, aby se zadnice dostala do spr\u00e1vn\u00e9 polohy. P\u016flky se j\u00ed kr\u00e1sn\u011b rozt\u00e1hly, \u017ee byly zcela vid\u011bt i ob\u011b jej\u00ed zadn\u00ed d\u00edrky. A dole i n\u011bkolik prvn\u00edch jem\u0148ounk\u00fdch ku\u010derav\u00fdch sv\u011btl\u00fdch chloupk\u016f. Pot\u011b\u017ekal jsem r\u00e1kosku, rozp\u0159\u00e1hl se a\u017e za hlavu a pak se ozvalo ostr\u00e9 – pf\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed – r\u00e1na dopadla. Ude\u0159il jsem v\u0161\u00ed silou, jak jsem byl zvykl\u00fd s r\u00e1koskou bambusovou. \u00da\u010dinek se nadal srovnat! Nap\u0159\u00ed\u010d p\u0159ez zadnici vysko\u010dil b\u00edl\u00fd dvojit\u00fd pruh, kter\u00fd se okam\u017eit\u011b zbarvil do ruda. Neboh\u00e1 J\u016flinka za\u0159i\u010dela, cel\u00e1 se skroutila do k\u0159esla a chytla se rukama za zadni\u010dku. „A\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa, auu\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed, to n\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9, to to bol\u00ed bol\u00ed, ne n\u00e9\u00e9\u00e9uuu\u00e1\u00e1\u00e1\u00e1…“ V tom se ozvalo zaklep\u00e1n\u00ed. „Kdo je?“<\/p>\n
„Magda pane.“ „Poj\u010fte d\u00e1l.“ Ve\u0161la a p\u0159ekvapen\u011b z\u00edrala na celou sc\u00e9nu. Marie jen zavzlykala, ale J\u016flie si shrnovala \u0161aty a na\u0159\u00edkala: „Oh pros\u00edm, a\u0165 jde pry\u010d, str\u00fd\u010dku, str\u00fd\u010dku, nem\u016f\u017eete p\u0159eci p\u0159ed n\u00ed…“ „Ml\u010d! Okam\u017eit\u011b se zase ohni a vyhr\u0148 si \u0161aty, nebo Magd\u011b \u0159eknu, aby t\u011b \u0161la podr\u017eet!“ Pod tou hrozbou neboh\u00e1 d\u00edvenka okam\u017eit\u011b poslechla. Vid\u011bl jsem, \u017ee jelito zat\u00edm po\u0159\u00e1dn\u011b zdu\u0159elo a nab\u011bhlo. „Copak Magdo?“ „Dole je pan Grif, r\u00e1d by s V\u00e1mi hovo\u0159il.“ „V po\u0159\u00e1dku. Budu to tu musit zkr\u00e1tit. Zcela jsem na jeho sch\u016fzku zapomn\u011bl. Vezmu si ty nemravy do par\u00e1dy ob\u011b najednou. Po\u010dkejte zde, kdyby V\u00e1s bylo t\u0159eba. J\u016flie vsta\u0148 a ohni se ze strany p\u0159ez op\u011bradlo. A ty,“ obr\u00e1til jsem se k Maru\u0161ce,“ poj\u010f sem a ohni se vedle n\u00ed.“ Za chv\u00edli, po n\u011bkolika \u00faprav\u00e1ch, skv\u011bly se p\u0159edemnou dva zade\u010dky, se strachem o\u010dek\u00e1vaj\u00edc\u00ed v\u011bci p\u0159\u00ed\u0161t\u00ed. T\u011bl\u00ed\u010dka stla\u010den\u00e1 hluboko dovnit\u0159 do k\u0159esla, no\u017eky pokr\u010deny, hol\u00e9 vypjat\u00e9 prdelky bez jak\u00e9koli ochrany. A pak to za\u010dalo. R\u00e1koska svi\u0161t\u011bla vzduchem a sy\u010dela na obna\u017een\u00e9 k\u016f\u017ei. D\u00edvenky \u0159i\u010dely a plakaly, prosily o milost. Marie chytla jednu r\u00e1nu p\u0159ez ruku, jak se pokou\u0161ela br\u00e1nit a v\u00edce si to ji\u017e nedovolila. Tu bli\u017e\u0161\u00ed, Marii, jsem p\u0159itla\u010dil do k\u0159esla kolenem, J\u016flii jsem v n\u011bm dr\u017eel za krk. V\u0161\u00ed silou \u0159e\u017eu ty nezd\u00e1rn\u00e9 zadnice. Pokoj ve vypln\u011bn v\u00fdk\u0159iky bolesti. „AAA\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa\u00fa, n\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9, n\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9, j\u00e1 – to – ne – vy – dr – \u017e\u00edm – pros\u00edm, pros- u\u00e1\u00e1\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed\u00ed, au, au, n\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9\u00e9, u\u017e dost, pros\u00edm…“ \u0159vou trestan\u00e1 d\u011bcka. Vys\u00e1zel jsem jim hodn\u011b p\u0159ez dvacet ran. S pot\u011b\u0161en\u00edm hled\u00edm na ten \u010darovn\u00fd obr\u00e1zek. Dv\u011b sesekan\u00e9 zadni\u010dky s tlust\u00fdmi jelity vedle sebe, t\u011bl\u00ed\u010dka obou d\u00edvenek se ot\u0159\u00e1saj\u00ed pl\u00e1\u010dem. Ru\u010dky po\u010d\u00ednaj\u00ed jemn\u011b ohled\u00e1vat \u0159e\u0159av\u011b p\u00e1l\u00edc\u00ed polokouli\u010dky. J\u016fliina vysp\u011bl\u00e1 zadnice se dot\u00fdk\u00e1 mali\u010dk\u00e9 prd\u00fdlky Maru\u0161ky.<\/p>\n
„Tak vst\u00e1vat. To bylo jen na \u00favod, aby jste poznaly, co to v\u016fbec je v\u00fdprask. P\u0159\u00ed\u0161t\u011b to bude mnohem hor\u0161\u00ed. Vst\u00e1t!“ Hol\u010diny se pomalu stav\u00ed na nohy. J\u016flinka si jednou rukou st\u00e1le vzadu t\u0159e sesekanou prdelku, druhou si lemem \u0161at\u016f st\u00edr\u00e1 slzi\u010dky z o\u010d\u00ed. Jak tam tak p\u0159edemnou stoj\u00ed, kalhotky spadl\u00e9 v kolenou, nohy rozkro\u010deny aby v\u016fbec udr\u017eela rovnov\u00e1hu a \u0161aty u o\u010d\u00ed, nask\u00fdt\u00e1 se mi pohled na to, co d\u00edvenky v\u011bt\u0161inou pe\u010dliv\u011b skr\u00fdvaj\u00ed. Opravdu, v kl\u00ednu rozkroku m\u00e1 ji\u017e takov\u00fd malink\u00fd ostr\u016fvek ra\u0161\u00edc\u00edch vl\u00e1sk\u016f. Krev se mi \u017eene do hlavy. A jakpak asi vypad\u00e1 ta druh\u00e1, nahat\u00e1, bez kousku pr\u00e1dla… Jsou zcela v m\u00e9 moci. Je to kr\u00e1sn\u00fd pocit, \u017ee s t\u011bmi d\u00edvenkami, t\u00e9m\u011b\u0159 d\u011btmi, mohu prov\u00e9st, co se mi zl\u00edb\u00ed. A nen\u00ed to naposled. Byl jsem hlup\u00e1k, \u017ee mne to dosud nenapadlo. Odlo\u017eil jsem r\u00e1kosku, vytrhl J\u016flii spo\u010f\u00e1ry vzh\u016fru, aby mohla v\u016fbec j\u00edt. „Tak b\u011b\u017ete. A jen se t\u011b\u0161te, a\u017e n\u011bco provedete p\u0159\u00ed\u0161t\u011b! Magdo, otev\u0159ete jim dve\u0159e.“ Kolikr\u00e1t jsem ji\u017e za dobu sv\u00e9ho \u00fa\u0159adu byl p\u0159\u00edtomen, jak byly delikventky mrsk\u00e1ny, bi\u010dov\u00e1ny \u010di dle rozsudku jinak tr\u00fdzn\u011bny za sv\u00e1 provin\u011bn\u00ed. Dr\u00e1b v\u017edy p\u0159esn\u011b plnil sv\u016fj \u00fakol a p\u0159ed zraky poroty trestal \u0159vouc\u00ed provinilkyn\u011b. Odedne\u0161ka budu jeho roli u t\u011bchto d\u00edvek hr\u00e1t j\u00e1.<\/p>\n\n\n