Astroložka

Kapitola 1 – Zklamání „Tome, myslím, že už bychom se neměli vídat.“ „Cože?“ Z takového telefonátu jsem byl úplně mimo. Chodil jsem s Wendy několik měsíců.

Občas jsme se pohádali, ale nebylo to nic vážného. Nic z čeho bych mohl tušit rozchod.

„Wendy, co se děje? Máš někoho jiného?“

„Ne, nemám. Ale Maryann nám udělala astrologický test a zjistila, že se k sobě nehodíme. Naše planety jsou v konfliktu. Maryann říkala, že je to nejhorší konfigurace.“

„Odkdy patří Maryann do našeho vztahu? A jak to, že jsme si toho nevšimli sami?“

„Jsem překvapená jako ty, Tome. Ale Maryann říkala, že je to vážný problém.“

„Wendy, velký problém je, že věříš takovým kecům. Jestli tomu věříš, jsi husa jako Nancy Reaganová, která volá poradce, když se má vysmrkat. Jestli je to tak, potom ovšem je mezi námi velká neshoda: potřebuji chytřejší dívku.“

„Tome, ty to nechápeš…“

„Nevím, kdo z nás něco nechápe. Zavolej mi až si to ujasníš.“

Zavěsil jsem. Tohle mě prostě nasralo! Měl jsem Wendy opravdu rád, ale můj závěr byl správný. Nechci holku, která se nechá manipulovat astroložkou, která jí pořád stojí za zadkem. Takže Wendy se stala minulostí. Na druhou stranu, uvažoval jsem, že bych se mohl trochu líp seznámit s Maryann. Jestli mi ta děvka hodlá kurvit život takovým způsobem, mohl bych jí to vrátit. Maryann je čarodějka. Umí zaříkávat, používat magii, astrologii, číst z karet a tomu všemu věří. Maryann je štíhlá, 165 cm vysoká blondýna s dlouhými vlasy a menšími prsy. Má trošku delší nos a lehce pošilhávající zelené oči. Ve věku něco mezi 20 a 30 vypadá opravdu jako čarodějka. Celkem vzato je opravdu celkem hezká.

Kapitola 2 – Únos

Žiji ve starší části města v kamenném domě z přelomu století. Sklepy jsou rozděleny na více místností s kamennými zdmi. Rozhodl jsem se pozvat Maryann na návštěvu a tyto místnosti pro ni budou to nejlepší místo, kde může trávit čas. Začal jsem se připravovat na její příchod. Naplánoval jsem pro Maryann spoustu způsobů mučení a ponížení, které si může způsobit sama, ale napřed jsem ji sem musel dostat. Chtěl jsem ji unést takovým způsobem, aby nevěděla, co se stalo a kde je. Chtěl jsem využít její slabosti. Koupil jsem si mobilní telefon pod smyšleným jménem a předplatil ho na několik měsíců dopředu. Potom jsem dal inzerát do jednoho z časopisů spolku, který Maryann určitě čte. Nabídnul jsem na prodej knihy o léčitelské astrologii a magii. Kontakt jsem zprostředkoval na mobilní telefon. Byl jsem překvapen kolik jsem měl telefonátů, kromě jednoho všechny od žen. Zdálo se mi, že by to byl dobrý způsob trochu se odvázat. Vždy jsem řekl, že zboží je vyprodáno. Za tři dny po vydání inzerátu, jsem měl telefonát, na který jsem čekal. Řekl jsem Maryann, že jsem ty věci ještě neprodal, i když mám několik vážných zájemců. Nabídl jsem cenu 250 dolarů. To bylo dost na to, abych patřičně ztenčil její skrovné úspory, ale přesto nepřesáhl její možnosti. Vyšší cena ji ubezpečí o hodnotě nabízeného zboží. Neznala mě dobře a koupil jsem ten nejlevnější mobil, takže mě nemohla poznat po hlase.

Řekl jsem, aby přišla zítra po setmění i s penězi. Jako místo setkání jsem určil opuštěnou farmu za městem. V noci jsem vlezl pod její auto a nachystal pár překvapení.

Maryann přijela druhý den přesně, jak jsme se domluvili. Měsíc jeden den po úplňku plul po východním obzoru. Naaranžoval jsem dům jako by byl obydlený. V obchodě pro herce jsem se namaskoval, abych vypadal o hodně starší. Místnost ozářená světlem svíce jí neumožňovala mě poznat. Rozplývala se nad nabízeným zbožím. Knihy byly napsány latinsky a magické listy ve starobylé angličtině (další důvod pro použití světla svíčky, nechtěl jsem, aby si něco prohlížela podrobně). Říkal jsem jí, že patřili naší rodině po staletí a sem je přivezla má praprababička v roce 1860. Nerad se s nimi loučím, ale vzhledem ke stavu domu nutně potřebuji peníze. Ještě jsem říkal, že se chci ujistit, že je dostane někdo, kdo ocení jejich hodnotu a bude je ochraňovat jako já.

Maryann mi štědře poděkovala, zaplatila 250 dolarů a vyšla ze dveří. Nemohl jsem uvěřit. Na nic se nevyptávala. Neověřovala pravost knih, nechtěla si je prohlížet v lepším světle, neptala se kdo jsem a co dělám v tomto domě, ani na nic jiného. Dokonce ani nesmlouvala o ceně (měl jsem chtít víc).

„Ještě jedna věc, než odejdeš.“, řekl jsem jí. „Tyto knihy jsou proklety naší rodinnou kletbou, jejíž důvod byl dávno zapomenut. Zaklel jsem je ochranným kouzlem, ale nejsem si jist jeho účinností. Buď opatrná.“

Poděkovala mi za varování a odešla k autu. Když nastartovala, vyběhl jsem zadními dveřmi a vyrazil za ní na horském kole. Jel jsem asi půl míle zkratkou přes pole k úzké aleji. Když projížděla kolem, stiskl jsem spoušť dálkového ovladače dýmové nálože, kterou jsem připevnil k jejímu motoru. Maryann po výbuchu vyjekla. Z pod kapoty se začal valit kouř. Plížil jsem se kolem stromů, až jsem se ocitl za jejím autem.

Druhá nálož byla připevněna ke kapotě motoru. Výbuch ji na chvíli oslepil a ohlušil. Přišel jsem k ní a omráčil ji. Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce a dal jí uspávací injekci. Kolo jsem strčil co nejdál do kufru a přivázal. Přivezl jsem ji domů a zamknul v jedné ze sklepních místností. Auto jsem zaparkoval v garážích a domů se vrátil na kole. Byl jsem si jistý, že její zmizení zůstane tajemstvím.

Kapitola 3 – Kletba

Maryann se probudila v místnosti velké asi 15 čtverečních stop. Kolem byly vápencové zdi, betonová podlaha a omítnutý strop. Ve stěně objevila těžké dřevěné dveře. Světlo v místnosti obstarávala jediná svíce na nízkém podstavci v rohu. Uprostřed podlahy byl řetěz upevněný v rezavém oku v podlaze. Na jeho konci byla upevněná pouta. Kromě vědra nebylo v místnosti nic jiného. Žádná okna. Maryann stále otupělá, vstala a začala prohledávat místnost. Zacloumala dveřmi, ale zámek držel pevně. Zabušila na dveře, křičela, ale marně. Pozoroval jsem probuzenou Maryann v televizi v prvním poschodí. Protože v místnosti nebyl mikrofon, mohl jsem klidně ignorovat její křik a tlučení na dveře. Nebylo nutné tlumit hluk ze sklepení. Přes tlusté vápencové zdi žádný zvuk nepronikne. I kdyby tam vybuchla bomba, stejně by nikdo nic neslyšel. Konečně Maryann objevila obálku. Ležela v protilehlém rohu, než svítila svíčka.

Stará pergamenová obálka pokrytá plísní byla zapečetěna voskem. Rozlomila pečeť a vytáhla kus vybledlého pergamenu.

Čarodějnice, objevila jsi tajemství, které pro tebe mělo zůstat navždy ukryto. Nyní jsi prokleta. Byla jsi uvržena na toto místo, abys podstoupila určený trest. Teprve poté budeš očištěna a můžeš vrátit do svého domova. První trest je zapsán zde. Všechny příkazy musíš přesně následovat. Svlékni si sukni, halenku, boty, podprsenku a všechny šperky. Pečlivě je ulož blízko dveří. Pouta těsně uzamkni kolem levého kotníku. Čekej. Jestliže neuposlechneš příkazů, neopustíš toto místo.Maryann si přečetla pergamen podruhé, znovu zkusila dveře, chvíli chodila po místnosti, pak si sedla a zírala na plamen svíčky.

Šel jsem spát. Pokud by Maryann dělala něco zajímavého, bude to zaznamenáno na videu. V několika následujících hodinách jsem neočekával nic převratného. Chvíli jí bude trvat, než si uvědomí svou situaci.

Ráno jsem vstal a zkontroloval záběry na videu. Maryann spala schoulená na podlaze. Šel jsem do práce. Když jsem se vrátil, znovu jsem ji zkontroloval. Chodila tam a zpět po místnosti. Použila kbelík, ale trest zatím nepřijala. Ještě jí vše nedošlo. Povečeřel jsem a posadil se k televizi. Díval jsem se na film na kabelovém programu a vysílání „Maryann TV“ jsem měl před sebou v levém horním rohu pomocí funkce obraz v obraze.

Po deváté večer vzala pergamen a četla ho znovu. Začalo jí vše docházet. Byla ve sklepě už 21 hodin bez jídla, vody a kontaktu s lidmi. Maryann si začala uvědomovat, že pokud se nepodrobí kletbě, zůstane tam. Zemře žízní ve studené kamenné kobce. Přečetla pergamen pozorně ještě jednou a začala si svlékat šaty dle příkazů. Poté si sundala prsteny a naušnice a přidala je na hromádku oblečení. Stála tam jen v punčochách a kalhotkách. Pomalu přešla k řetězu. Upevnila si pouta kolem levého kotníku a uzamkla. Zámek zacvakl a Maryann byla uvězněna na řetězu. Posadila se a čekala. Po hodině se stále nic nedělo. Začala křičet, potřebovala se napít. Já jsem šel spát.

Po chvíli usnula také Maryann. Po probuzení se mezi ní a svíčkou objevila nová obálka. Musela si lehnout na podlahu a natáhnout se, aby na ni dosáhla. List pergamenu uvnitř obsahoval pouze:

Napij se

V hrůze odhodila pergamen. Byla v místnosti už 30 hodin. Před 15 hodinami začala cítit pořádnou žízeň. Maryann se napila z vědra. Potom se vyzvracela a napila se znovu. Začala se učit. Musí udělat vše, co je napsáno na pergamenu. Dokud to neudělá, nic se nestane. Po jejím dalším probuzení, ležela vedle další obálka. Uvnitř byl klíč a vzkaz.

Vkaz říkal:

Odemkni pouta na levém kotníku. Sundej si kalhotky a nech je zde. Projdi dveřmi přes chodbu do protější místnosti přes chodbu. Zavři za sebou dveře. Sedni si ke stolu. Uvidíš ze stropu viset obojek na řetězu. Upevni si ho kolem krku. Na stole leží malý zámek. Protáhni jej pouty v obojku a uzamkni. Na stole najdeš také pár okovů. Zamkni si je kolem zápěstí. Až budou všechny okovy upevněny, můžeš jíst.

Maryann udělala vše podle instrukcí. Letmo prohlédla halu, když procházela dveřmi, ale neviděla nic jiného, než kamennou chodbu s dveřmi na konci. Otevřela protější dveře a vstoupila do místnosti téměř stejné jako byla ta předchozí, ale o něco menší. Místnost byla asi 9 stop dlouhá. Dveře cvakly, jak je za sebou zavřela. Zkusila vzít za kliku, ale nešlo to. Byla zamčená uvnitř. Uprostřed místnosti byl stůl s jídlem a pitím. Sedla si do křesla a dle instrukcí si připevnila obojek kolem hrdla. Jakmile ho uzamčela, na chvíli si udělala přestávku. Na stole ležel pár okovů jako ze středověku, připevněný k podlaze hrubým velmi těžkým řetězem. Maryann si povzdechla a na každé zápěstí si upevnila okovy. Konečně se mohla pustit do jídla.

Ačkoliv byla velmi hladová, prohlížela si podezřele jídlo, obzvlášť džbán s vodou. Věděl jsem na co myslí. Vypije podruhé stejnou vodu? Pokrčila rameny s uvědoměním, že stejně nemůže udělat nic jiného.Jídlo se skládalo s anglických koblih, jogurtu, šálku čaje, několika kousků ovoce, misky kukuřičných lupínků s mlékem a velkého džbánu s vodou. Maryann byla vyhladovělá a nevěděla, kdy dostane najíst znovu. Snědla všechno. Jídlo ji vyčerpalo, takže usnula v křesle.

Vešel jsem do místnosti a odnesl stůl a jídlo. Čaj obsahoval uspávací drogu, abych si mohl být jist, že se neprobudí, když budu odnášet křeslo, na kterém seděla. Umístil jsem ji vkleče na podlahu tak, aby ji neškrtil obojek. Řetěz, který visel ze stropu byl příliš krátký, aby jí dovolil ležet. Zastrčil jsem jí do pout obálku, protože na podlahu nemohla dosáhnout.Maryann se probudila. Stůl a křeslo bylo pryč. Pokoušela se sednout si, ale řetěz byl krátký. Mohla pouze stát nebo klečet. Postavila se. Otevřela obálku a četla vzkaz:

Stůj na bílích čtvercích. Pouze bílé čtverce jsou bezpečné. Nesmíš močit. Moč je vodivá. Jestli se pochčiješ, nebudeš mít kde stát.

Maryann se rozhlédla. Uprostřed místnosti byly na podlaze namalovány dva bílé čtverce. Měly asi 4 palce a byly asi stopu od sebe. Vypadala zmatená, přesto šla a postavila se každou nohou na jeden čtverec.

Sehnal jsem si napájecí zdroj pro elektrický ohradník pro dobytek. Dává pořádné několikasekundové šoky. Po několika úpravách jsem ho nastavil na silnější šoky po jedné sekundě. Jednu elektrodu jsem připojil k vodivému nátěru na podlaze v místnosti, kde byla Maryann. Druhou jsem připojil Maryann do obojku.

Čtverce měly napříč 4 palce, ale noha Maryann měří 8 až 9 palců. Když jsem zapnul napájení, vykřikla a vyskočila do vzduchu. Dopadla na zem právě v okamžiku dalšího šoku. Po několika šocích a tancování kolem, konečně dostala chodidla zpět na bílé čtverce. Pochopila způsob trestu. Měla příliš velká chodidla, aby mohla normálně stát na čtvercích. Aby nedostala šok, musela stát na špičkách. Navíc bronzové okovy vážily kolem 15 liber, což jí ztěžovalo úkol. Po půl hodině, začalo být stání na špičkách obtížné. Maryann se začala prohýbat nahoru a dolů. Nakonec poklesla příliš. Znovu vykřikla a začal další tanec pod elektrickým proudem. S námahou se nakonec vrátila do původní polohy. Zdálo se, že jí takové cvičení vrátilo síly, takže vydržela stát na špičkách další půlhodinu. Vše se ještě několikrát opakovalo.

Po třech hodinách s elektrickými šoky po 30 minutách potřebovala nutně na malou. Začala se houpat na řetězu dopředu a dozadu, nohy přitom udržovala na čtvercích. Věděl jsem, co dělá. Snažila se najít místo, kam se vymočit tak, aby bílé čtverce zůstaly suché. Nakonec se naklonila dopředu, jak nejvíc mohla, a pustila na zkoušku malý proud moči. Vtom vykřikla tak hlasitě, jakoby si měla vykřičet hlasivky. To co udělala, bylo jakoby močila přímo na elektrodu a šok ji zasáhl do nejintimějších partií. Tím úplně ztratila vládu nad svým močovým měchýřem a zkáza byla dokonána. Namočila bílé čtverce a neměla žádné další útočiště. Tancovala kolem dokola, křičela, dokud nakonec neupadla do mdlob.

Když se probrala byla zpět v první místnosti. Okovy už neměla, ale zůstal jí obojek na krku, i když už nebyl připevněn k řetězu. Uprostřed místnosti bylo křeslo s rovným opěradlem. Naproti svíčky našla další pergamenovou obálku. Když rozlomila pečeť, začala číst zprávu:

Na podlaze je pár okovů. Jedny si zamkni na pravé zápěstí, druhé si nech volné. Sedni si do křesla. Buď si jistá, že návštěvníci pro tvé tělo, které na něm najdeš, jsou vítáni. Až si sedneš, utáhni si pevně horní pás kolem pasu a spodní kolem stehen. Nakonec upevni pouty levé zápěstí ke křeslu.

Maryann si vzala pouta. Jako ty předchozí, byly spojeny stopu dlouhým řetězem, ale lehčím. Zamkla si je na pravé zápěstí dle pokynů. Když se přiblížila ke křeslu uviděla dva robertky pevně uchycené k sedadlu. Křeslo bylo upevněno v podlaze a k sedadlu a opěradlu byly připevněny široké kožené pásy. Odstoupila od křesla, sedla si u protější zdi a rozplakala se.

„Prosím“ , sténala. „Prosím, nenuťte mě k tomu. Všeho lituji. Vrátím ty knihy. Už to nikdy neudělám. Prosím. Copak jsem netrpěla dost?“

Její prosby zůstaly nevyslyšeny. Trvalo tři hodiny, než se znovu přiblížila ke křeslu a znovu si přečetla příkazy, aby věděla přesně co má dělat. Pomalu se posadila, aby umožnila nástrojům proniknout do jejího těla. Byly velké, ale zase ne příliš a dobře namazané, proto sednout na ně nebylo tak obtížné a bolestivé, jak se obávala. Po dosednutí uchopila konce horního pásu a upevnila dle příkazů. Potom učinila totéž se spodním pásem. Sáhla nad sebe a upevnila si levé zápěstí do druhé části okovů. Teď byla pevně připoutána ke křeslu s rukama svázanýma nad hlavou.

Zanedlouho se Maryann začala kroutit a svíjet. Robertky byly namazány směsí obsahující jed z břečťanového extraktu a výtažku z kopřiv, aktivovanou teplem. Čím víc se kroutila, tím to bylo horší. Po tvářích jí stékaly slzy. Škubala rukama v okovech. Kroutila se a napínala, ale nedosáhla žádné úlevy. Je tu někdo? Slyší mě někdo? Prosím, pusťte mě. Prosím. Už to nevydržím. To je horší než elektřina. Prosím“

Opět její prosby nebyly vyslyšeny. „Jsem mrtvá? Jsem v pekle? Je tohle něco jako peklo?“ Stále žádná odpověď. Byla pouze Maryann a její muka. Po několika hodinách námahy a pláče, usnula nebo zcela rezignovala, ani nevím. Vešel jsem do místnosti a dal jí uklidňující injekci, aby se mohla připravit na další estrádu. Odvázal jsem ji od křesla a položil ji na podlahu. Odstranil jsem z místnosti křeslo a nahradil ho dřevěným blokem krychlového tvaru asi jednu stopu po straně. Sundal jsem Maryann punčochy a pouta. S výjimkou obojku teď byla úplně nahá. Pouta jsem připevnil ke stropu na delším řetězu. Do rohu jsem postavil malou výheň vyhřívanou dřevěným uhlím. Do ní jsem vsunul značkovací železo. Před Maryann jsem položil obálku a odešel po schodech převléct se do svého kostýmu.

Kapitola 4 – Uctívání předka

Maryann se znovu vrátila ze spánku do pekla. Když se posadila, uviděla obálku. Vzala ji a potom opět odložila. Měla strach ji otevřít, nakonec to však udělala.

Rozložila pergamen a četla:

Tohle je poslední obálka. Tvůj poslední trest vykoná posel. Potom pomine tvá kledba, avšak budeš poznamenaná na celý život. Nyní nastal čas, aby ses připravila. Postav se na kládu a zápěstí si uzamkni do okovů nad hlavou.Maryann udělala, co jí bylo přikázáno, posílená slibem volnosti. Stála na dřevěné kládě s rukama v okovech nad hlavou. „Co nebo kdo je posel?“ zvídala nahlas.

„Já jsem posel,“ řekl jsem a vykročil z temného rohu, kde jsem stál.

„Jak jsi se sem dostal? Neviděla jsem nikoho vcházet.“

„Nepotřebuji dveře“, řekl jsem jí. Neuvědomila si, že jsem tu byl celou dobu.

„Vy jste ten starý muž, který mi prodal ty knihy.“

„Ne, jsem jeho předek. On má ještě výhodu života, já bohužel již ne.“ Moje oblečení bylo částečně středověké, částečně renesanční a něco ze second handu. Spolu s makeupem jsem vypadal velmi staře. Mluvil jsem chraptivě a napůl šeptal. A navíc jsem Maryann při poslední mdlobě sundal kontaktní čočky, takže jsem pro ni byl něco jako přízrak.

„Nevypadáte moc étericky“, řekla.

To mě překvapilo. Byl to první náznak skepse, který jsem od Maryann slyšel. Vrazil jsem jí pořádnou facku.

„Kdybych použil svou éterickou formu, nedokázal bych tohle,“ řekl jsem jí. „Jsem tu proto, abys trpěla. To vyžaduje, abych byl skutečný, bohužel jen dočasně. Ale před tím, než bude vykonáno tvé očištění“ promlouval jsem k ní, „musíš požádat“ Odemknul jsem její pouta a přiměl sestoupit z klády. Zkřížil jsem jí zápěstí a svázal koženým pásem za zády. Přinutil jsem ji kleknout a stál před ní.

„Co je to? Co chcete, abych udělala?“

„Uctívání předka,“ vysvětlil jsem. Odhalil jsem roucho a můj penis se napřímil přímo proti její tváři. „Zaplať, čarodějnice“, řekl jsem a strčil jí ptáka až po kořen do pusy.

Původně jsem ji chtěl ošukat, ale pak jsem si uvědomil, že po kopřivovém robertku by to nebyl dobrý nápad. Tak jsem se rozhodl, že mi vykouří. Miluji kouření ptáka. Jedna z mých neshod s Wendy byla, že mi nechtěla kouřit. Maryann odváděla velmi úctyhodnou práci. Byl jsem potěšen zjištěním, že netráví veškerý čas věštěním.

Když skončila, rozvázal jsem jí ruce, postavil ji zpět na kládu a znovu nasadil okovy.

„Co mi chcete udělat?“

„Chystám se tě zbičovat, ale napřed musíš slést z klády na které stojíš.“

„Budu viset za zápěstí?“

„Budeš se nohama dotýkat země, ale jen taktak.“

Maryann energicky sestoupila z klády. Její chodidla se stěží dotýkala země. Tohle jsem důkladně proměřil, když spala. Sehnul jsem se a svázal Maryann kotníky pevně k sobě a vytáhnul 3 stopy dlouhou rákosku z rohu, odkud jsem se vynořil.

„To bude opravdu bolet, že ano?“

„Bude to nejbolestivější zážitek ve tvém dosavadním životě“, odvětil jsem.

„Bojím se.“

„To je vhodné. Máš proč.“

„Opravdu to musíte udělat? Nevytrpěla jsem toho už dost?“

„Kletba se nezlomí, dokud s tebou neskončím, což se ještě nestalo. Nejsi sama koho musím dnes ještě napomenout.“

Švihnul jsem rákoskou a zasáhl jí do lýtka, těsně nad kotníky. Maryann křičela, abych přestal. Nepřestal jsem. Začal jsem od kotníků a propracoval se až ke krku a zase zpět ke kotníkům, zanechávajíc jeden pruh vedle druhého na její jemné kůži. Maryann nepřestávala křičet. Začínala výrazně ničit můj sluch.

„Holka, nech toho křiku. Ty bys vzbudila mrtvé a já tu po nich netoužím.“

Začínal jsem být trochu mimo roli, ale Maryann mi důvěřovala.

„Ale to bolí, hrozně to bolí. Nemůžu to vydržet.“

„Samozřejmě, že to bolí. Proto jsem tady.“

Vytáhl jsem roubík a vsunul jí ho mezi rty. Otočila hlavu.

„Otevři pusu, Maryann. Roubík ti dovolí křičet, jestli chceš, ale mě ušetří, abych to nemusel poslouchat“

„To znamená, že to není všechno?“

„Ano. Zatím to bylo jen zezadu. Ještě musím zepředu. Teď otevři pusu.“

„Ach, bože, bože“, Maryann zabědovala, ale otevřela pusu. Vsunul jsem jí roubík a uvázal ho zezadu za krkem.

Maryann tělo bylo zazadu celé zarudlé, křižováno temně rudými pruhy. Vypadala jako by se grilovala. Chvíli jsem obdivoval svou práci a potom začal zepředu. Postupoval jsem od kolen až k bradavkám a znovu zpět dolů. Maryann křičela jako předtím, ale už ne tak nahlas. Dal jsem jí pár posledních ran přes bradavky a tím skončil. Odstranil jsem jí roubík.

Maryann vzlykala. „To bylo hrozné“, dusila se. „Doufám, že jste na sebe pyšný. Při mém zraňování jste odvedl dobrou práci.“

„Vždy odvedu. To je mé potěšení a prokletí. Mé krátké návraty jsou umožněny pouze když působím bolest. Teď buď chvíli zticha. Potřebuješ sebrat všechnu sílu pro poslední trest.“

„Poslední? To není všechno? Říkal jste, že bití bude nejbolestivější věc.“

„Bití byla nebolestivější věc ve tvém mladém životě, ale za chvíli to nebude pravda.“

„Co tím myslíte? Co mi chcete udělat?“ Maryann se panicky rozhlížela po místnosti. Pohledem zachytila kouřící výheň v rohu. Dosud jsem se snažil stát mezi výhní a Maryann, ale teď ji měla v přímém výhledu.

„Co je to? K čemu to je?“

„To je pro tebe, čarodějnice. Co jiného by to mohlo být?“

„Vy se chystáte….poznamenat mì na celý život … Ach bože! Ach ne, neee. Prosím ne. Prosím. Prosím. To nesmíte. Bože….“ Maryann byla v panické hrůze. Zbledla ve tváøi. Myslel jsem, že omdlí. Vrazil jsem jí další facku, i když ne silnou. Jen abych ji vrátil do reality. Nechěl jsem, aby byla v šoku.

„Ticho, čarodějnice. Když se pleteš do černé magie, musíš být připravena nést následky. Za mých časů bys byla upálena.“

„Co se stane, co se stane pak?“

„Až budeš poznamenána? Má práce skončí a tvů;j trest bude dokonán. Už mě znovu neuvidíš. Svou pozornost obrátím na jiné. Po krátkém věznění se vrátíš domů.“

Z druhého tmavého kouta jsem přitáhl těžkou kovadlinu. Umístil jsem ji k jejím nohám a přívázal jsem jí k ní za kotníky. To aby nemohla kopat nohama, až bude značkována.

„Odkud se to vzalo?“

„Mohu vyvolávat předměty“, udivil jsem ji. Maryann si předtím nevšimla velké kovadliny, tak si myslela, že jsem ji vyčaroval. Nenapadlo ji zajímat se proč jsem ji nenechal objevit se na místě, kde ji potřebuji a místo toho se s ní vláčel po místnosti. Vtipné kaše moc nepojedla. Přidržel jsem jí roubík mezi rty. „Vem si roubík, čarodějnice. Mrtví potřebují klid.“ Maryann otevřela pusu a nechala si pevně utáhnout roubík. Šel jsem k výhni a rozpálil železo. Červeně plálo. Nevěděl jsem, že doběla ho bez dmychadla nerozpálím, ale byl jsem si drze jistý. Otočil jsem se k Maryann.Maryann měla oči jako talíře a nekontrolovatelně se třásla. Viděl jsem, že se jí zvedá žaludek. Rychle jsem vrátil železo do ohně a šel k Maryann. Nechtěl jsem, aby se zvracením udusila. Můj dům ji bude dlouho pronásledovat ve snech. Pohladil jsem ji po tváři a uklidnil ji, potom jsem jí zavázal oči. Chtěl jsem původně, aby se dívala, ale byla příliš vystrašená. Bylo důležitější mít situaci pevně v rukou, než se snažit jí nahnat maximální hrůzu. I když bude oslepená, bude se bát dostatečně.

Počkal jsem, až začala dýchat normálně a potom znovu vytáhnul cejch. Chtěl jsem ji poznamenat na levou půlku zadku. Levou rukou jsem chytil pevně kolem pasu a přiložil železo ke kůži. Maryann ztuhla, potom začala škubat celým tělem, přesto jsem vydržel a držel cejch přitisknutý dobrých 10 sekund. Myslel jsem že omdlí, ale nestalo se, tak jsem ji musel omráčit. Odvázal jsem ji a položil tváří dolů na podlahu. Znamení bylo pěkně umístěné a dobře čitelné. Vypálil jsem jí stejný symbol, který jsem použil na knihách, které jsem jí prodal. Zvedl jsem ji a odnesl přes chodbu do menší místnosti. Tam jsem měl postavenou malou klec, ve které Maryann stráví následujících 24 hodin. Byla postavená z rezavých trubek a použitých tyčí, aby vypadala staře.

Svázal jsem jí ruce dozadu a kotníky. Odstranil jsem jí roubík a pásku a začal ji cpát do klece. Když jsem skončil měla bradu téměř u kolen. Se svázanými zápěstími a kotníky byla téměř nepohyblivá. Zamknul jsem klec a vyšel po schodech nahoru.

Po 45 minutách se Maryann probrala. V pozici, ve které byla se dívala na podlahu. Přes mříže viděla pouze část prostoru před sebou. Rozplakala se.

„Ach, to bolí,“ sténala. „To bolí, bolí.“

„Posle,“ volala. „Posle!“, bez odpovědi. „Posle, pusť mě ven. Prosím, pusť mě ven. Nemohu se hýbat. Bolí to posle! Prosím.“

Konečně přestala prosit. Pár hodin tiše plakala, potom usnula. Po 24 hodinách usnula znovu. Dal jsem jí uspávací injekci a začal ji vyprošťovat z klece. Otevřel jsem dvířka a odstranil horní a boční mříže. Uvolnil jsem jí pouta a pomalu natáhnul ztuhlé svaly, zatímco ležela na podlaze tváří dolů. Pruhy po bití přestávaly být vidět a bylo pravděpodobné, že do zítřka zmizí úplně. Znamení se hojilo, ale den až dva bude ještě bolestivé. Byl právě den a měl jsem 12 hodin čas, než se setmí, abych ji mohl vzít domů. Vzal jsem ji nahoru a položil do postele. Trochu se pohnula ve spánku. Nechal jsem ji několik hodin, aby se jí srovnaly zkřečované svaly, potom jsem se vrátil a obléknul jí šaty, ve kterých přijela. Vypral jsem je, aby z nich zmizely všechny stopy předchozích zážitků.

Ve dvě ráno jsem ji naložil do auta a zavezl ji domů. Několikrát jsem objel blok domů, kde bydlí, abych se ujistil, že nikdo není nablízku a teprve potom zajel do její garáže. Vnesl jsem jí do domu zadními dveřmi a uložil do postele. Sundal jsem jí šaty a šperky tak, jako na začátku jejího zajetí. Složil jsem vše vedle postele. Před tím, než jsem ji přikryl jsem si trochu pohrál s jejími bradavkami (nestálo to za moc, připadalo mi nekrofilní sahat dívce na bradavky, když u toho nevzdychá). Sedl jsem do auta a odjel domů. Maryann se probere pravděpodobně ráno.

Kapitola 5 – Závěr

Asi o týden později mi volala Wendy.

„Tome, chtěla bych se ti omluvit. Zkusíš to se mnou ještě?“

„Nějaká změna?“

„Nedávno jsem byla u Maryann. Vyprávěla mi směšný příběh, jak byla prokleta a unesena démony, mučena a ocejchována a spoustu dalších nesmyslů. Řekla jsem jí, že se může dát do klubu unesených ufony. Začala si sundávat kalhoty, že mi ukáže znamení. Řekla jsem jí že už nechci vidět ani její zadek, natož ji. Cítím se jako idiot, že jsem to před tím brala vážně.“

„Snažil jsem se ti to vysvětlit.“

„Já vím. Mrzí mě, že jsem kazila náš vztah takovou pitomostí. Můžu to nějak napravit?“

„Když mi pěkně vykouříš…“