Čéče, Jarmilka mě chytla dole v chodbě za ptáka. S očima navrch hlavy mi sdělil na pracovišti můj dřívější spolužák z gymplu. „A když nikdo nešel, tak mi ho vykouřila. Škoda, že pak vedle bouchly dveře,“ uzavřel svou životní historku Jarda.
Představil jsem si sedmnáctiletou poněkud korpulentní blondýnku, která na chlapy neměla štěstí. Obyčejně, než se kdo stačil představit, měla jeho kluka v ústech, tradovalo se po podniku.
Pozval jsem, maje podobnou zkušenost, dívenku do svého mládeneckého bytu. Bytná, ortodoxní křesťanka, která když se právě nemodlila, zdobila světce v blízkém kostele květinami, zaťukala a v zápětí vrazila do mého budoáru, aby mně popřála dobrý spánek. Co však její oči spatřily, do smrti smrťoucí jí z nich nevymizí. Jarmilka zbavená oděvu, vkleče obšťastňovala mého klučinu svými karmínovými rtíky, což bytná neunesla a v nedovřených dveřích sebou praštila jako pytel. Holku jsem rychle zastlal do lože hříchu, bábu odnesl do jejího pelechu a panákem rumu ji přivedl k vědomí.
Než mi mohla vykoktat padáka, zamknul jsem dveře svého nouzového separé a věnoval se cele mladičké návštěvnici. Vyzkoušel jsem růžolící štěrbinku chtivým jazykem a poslal dovnitř plešatého návštěvníka. Když jsme zkoušeli pátou pozici podle Kámásútry, což učenlivá dívenka kvitovala radostnými výkřiky, zjistili jsme, že máme posluchače. V odpověď na naše veselé dovádění se ozvala od vedle rány na dveře, doprovázené nesrozumitelným láním. To sousedi – středoškoláci – v píli nad maturitní přípravou dávali najevo svou nelibost z naší milostné hry. Dočkav se tak ústrků ze všech stran, byl jsem nucen záhy nehostinný kvartýr vyměnit.