Nedělní dopoledne pozdního jara. Svítí slunce a na nebi není ani mráček. Přímo ideální čas, abych vyjel se svou klisničkou na projížďku. Hned ráno, sotva se první paprsky zlatého jarního slunce opřely do oken, otevřel jsem “stáj” a vstoupil dovnitř.
Hned jak jsem vešel, moje klisnička Riki se s radostí postavila, běží ke mně, vítala se se mnou a třela mi hlavu o rameno. Pohladím ji po šíji a něžně políbím do hřívy. “Tak, Riki. Celý týden jsi byla celkem hodná, poctivě jsi pracovala a tvoje drezůra zdárně pokročila. I bičík jsem musel tento týden použít jen třikrát. A teď je neděle a za odměnu pojedeme na dlouhou projížďku. ” Riki má radost. Běhá kolem mne, neposedně poskakuje a vyhazuje kopýtky. “No tak, no tak, buď přece hodný koník… Prrr!” Riki se zastaví a ani se nehne. Sundavám z hřebíku se zdi kožený postroj a oblékám jí ho. Chvíli stojí jako skála, ale pak, když začnu utahovat řemínky, s ní začnou šít všichni čerti. “No tak, Riki… že budu muset sáhnout pro bičík!” Trochu se zklidnila. Celkem to chápu, celý týden tráví jen tréninkem v relativně malém výběhu a tak je trochu moc bujná. Budu ji muset při dnešní projížďce pořádně utahat. Zapínám poslední řemínek u postroje. Zároveň uvolnuji řetízek, poutající jí ruce za zády a nohy kolem kotníků.
Riki si obléká přes postroj rifle, košili a bundu. Nasedáme do auta a vyjíždíme. Ano, Riki není žádný kůň. Je to pohledná dívka stará asi 19 let, s hnědými vlasy do půlky zad a jmenuje se… no, to je jedno. Přijíždíme na moje oblíbené místo. Je to louka ze všech stran oddělená pruhem lesa, takže na ní není vidět ani od silnice, ani z polí. Vytahuji z kufru auta tašku, věci, které jsem tam achystal už včera. Klisnička Riki vystoupí z auta a postupně odkládá bundu, košili, rifle i boty. Stojí tam na trávě jen v postroji a bosá. Netrpělivě přešlapuje. Přikážu jí, aby si zatím sama nasadila na ruce kožené poutací manžety. Já zatím z auta vytahuju skládací káru s postroji.
Když jem hotov, zjišťuji, že Riki má manžety pevně nasazeny a nezbedně se rozhlíží kolem. Přistoupím k ní a její ruce v kožených manžetách uchytím na bocích k postroji karabinkou. Přes hlavu nasazuji koženou ohlávku s uzdou. Beru bičík a dlouhý kožený řemen. “Tak, Riki, nejdříve si dáme něco na zahřátí. ” Vedu ji na louku, kde se pevně postavim a mlasknu “Riki, běž!” Obíhá kolem mne do kruhu, jak jí dlouhý řemen dovolí. “Výborně Riki! Tak a teď ukaž, co ses za ten týden naučila!” Riki obíhá v kruku. Otáčím se za ní a přikazuji “Tak, pěkně zvedej nohy!” Riki běží dál a zvedá přitom nohy, až má stehna vodorovně. Nechám li oběhnout asi dvě, tři kola a pak velím zastavit. “Pojď sem, hodná kobylka… Budeš teď tahat káru…” Zapřahám jí káru za záda a nakládám na ní zbytek věcí. Riki zatím netrpělivě přešlapuje a občas trochu trhne postrojem. Když jsem hotov, beru uzdu do ruky. “Hyjé Riki” Zabrala a táhne jako čert. Jdu vedle vozíku a skoro ji nestačím. Musím ji trochu přitáhnout uzdu, aby trochu zpomalila a šetřila síly, protože cesta vede za chvíli poměrně ostře do kopce. Na konci stoupání by jí pak nestačly síly a musel bych moc používat bičík. Jedeme dál a cesta pomalu stoupá. Najednou není něco v pořádku. Riki se podlamuje levá noha. “Co je, Riki, zase trn? Zastav. ” Klisnička pokýve hlavou. Jdu k ní a poplácám jí po stehně. Nejdříve po pravém. Ví co má dělat a zvedne poslušně nohu. Chytím ji za kotník a pozorně prohlížím chodidlo. Nic tam nevidím. To opakuji i s druhou nohou. Taky nvidím nic.
Budu muset vypřahat. Odvedu Riki kousek dál, aby se posadila do trávy a pozorně prohlížím její levou nohu. To se nestalo poprvé a tak jsem na tuto situaci připravený. Vytahuji z kapsy pinzetu a lupu. Pinzetou pozorně jezdím po chodidle a sleduji její reakce. Když jsem u místa, kde je trn, cukne sebou. Po chvíli snažení se mi podařilo ten trn vytáhnout. Riki na pokyn vstává a zkouší na nohu došlápnout. Je to v pořádku a znovu ji zapřahám. Už jsme u cíle. Dnes je teplo, rozhodl jsem se tedy sundat jí svrchní díl postroje. Je dvoudílný. Kromě řemínků jej tvoří i na bocích a na ramenou rozepínatelná kožená košilka. Sundám ji. Teprve teď přede mnou stojí klisnička skoro nahá, oblečená jen do řemínků postroje. Jedeme dál a cesta začíná strmě stoupat a koník za chvíli zpomalí. “No tak vidíš, Riki, dole vždycky ženeš, a nahoře ti nezbývá sil. Přidej trochu! Riki se poctivě snaží držet stejnou rychlost ale nejde jí to. Ke konci cesty tedy jí musím pomoci bičíkem. Trochu ji šlehnu přes zadek. Riki pokaždé na chvíli zrychlí, ale pak zase zpomalí. Je už trochu utahaná a tak raději zpomalím taky. Jsme na místě. Za námi se rozbíhá širá louka v květu pozdního jara a před námi les. Zastavíme na místě, kde se střetává jeho stín a slunce. Vypřahám Riki a odvedu ji kousek stranou. Uvulním manžety od postroje a sepnu jí karabinkou ruce za zády “klekni!” Riki si poslušně klekne.
Nohy má roztažené ale chodidla u sebe. Kolem kotníků jí zacvaknu řetízek a spojím ho se sputanýma rukama. Riki tak bude klečet a čekat, než vyndám věci. Nesmí si sednout na paty a řetízek k zápěstí jí nedovolí, aby vstala. Za jejími zády rozložím velkou bílou deku a na ni poskládám věci z vozíku. Dlouhý kožený řemen, všechny věci z tašky. Druhý díl postroje. Dokonce i nejaké jídlo a zeleninu. Trvá mi to asi dvacet minut. Přitom po očku pozoruju svoji klisničku, jestli spořádaně čeká. Kdepak. Už zase si sedla na paty “Riki, Riki… Takhle čeká poslušná klisnička? Vidím, že to čekání budeme muset spolu ještě hodně trénovat. A dej si pozor, když si na takhle sedneš ještě jednou, budu muset použít bičík!” Než jsem ty věci nachystal, přistihl jsem ji ještě dvakrát a dvakrát plesknul bičíkem po zadečku. Vždy potom se zase Riki rychle narovnala do předepsané pozice. Když jsem nachystal deku a věci, odpoutal jsem klisničce kotníky a ruce zapnus zpět k postroji. Připjal jsem ji na dlouhý řemen. “Tak, Riki, a teď mi ukážěš, co všecko ses v drezůře už naučila. ” Mlasknu a Riki začíná na řemeni kolem mne obíhat do kruhu. Dvě nebo tři kolečka jí nechám pro zahřátí. Pak musí na povel měnit různé typy chůze, kroků a poskoků.
Pokaždé s novým krokem musí alespoň jednou oběhnout celý kruh. Když se začíná trochu flákat, švihnu bičíkem ve vzduchu. To obvykle stačí, aby cvičila zase pořádně. Tak ji proháním asi čtvrt hodiny. “Prrr! Pojď, Riki. Už ses dneska naběhala dost. Teď budeme jíst. ” Dovedu si ji na deku, kde se posadíme. Vytahuji z košíku zeleninu a jablka. Riki má pořád ruce připoutány k postroji a tak ji krmím. Občas ji při tom pohladím ve vlasech. Pak odepnu karabinky od pout na rukou a nahradím je průběžným řetízkem. Ten mojí lidské klisničce umožní částečně používat ruce. “Jdi se proběhnout, Riki. Celá louka až po támhleten cíp lesa je tvoje. A víš že do lesa nesmíš!” Riki odbíhá. Sleduji, jak se vzdaluje. Jak pobíhá po rozkvetlé louce sem a tam. Chvíli poskakuje, chvíli leží v trávě. Nebo sedí a trhá kytky. Pomalu se prochází na hranici mezi stínem lesa a sluncem zalitou loukou. Asi jsem si na chvíli zdřímnul a když jsem se probral, kobylku nikde nevidím “Riki!” Zahvízdám. “Riki, kde jsi?” Vstávám a zmateně se rozhlížím kolem. Nikde nic. Najednou se něco ze zadu otře o mé rameno. Otočím se a za mnou stoji Riki. Je trochu umazaná, jak běhala po louce.
Za uchem má strčenou kopretinu. Je šťastná. Vidím jí na očích že se chce mazlit. “Pojď ty moje kobylko. Lehni si ke mně na deku. ” Klisnička si poslušně sedá na deku. Lehne si na záda a dá mi hlavu do klína. Hladím ji po vlasech. Prsty pomalu objevuji její čelo, nos a rty. Pak pokracuji po krku dolu. Utrhnu kopretinu a a občas ji bílými květními plátky přejedu po žebrech a po břichu. Vždy sebou trochu cukne. Je v těch místech trochu lechtivá a já to vím. Za chvíli mi moje malá Riki usne v naručí. Sedím tam uprostřed rozkvetlé louky. Je nedělní odpoledne a krásně svítí slunce. Všude voní kytky a na klíně mi spí moje klisnička Riki. Není to žádný kůň ale pohledná, asi devatenáctiletá dívka s hnědými vlasy do půlky zad.